OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
21. února 2003 zachvátil Lampu hluk. Hluk extrémní industriální a v leckterých případech skrz na skrz kovový. Na tomto poměrně neobvyklém noise industrial metal’n‘core vystoupení se představily tři hudební celky. První SUN.HAS.CANCER (na fotografii) – fúze elektroniky, rocku, metalu, deathu a industrialu, dále pak kontroverzní hluková šrotáž NAPALMED a nakonec industrial instrumental power jazz core nátěr – MADE BY THE FIRE. V klubu již v devět hodin byl poměrně čilý ruch, zadní stěna Divadla pod Lampou měla stažené promítací plátno, z čehož se dala očekávat nějaká veselá video-taškařice při koncertě. Hrát se začalo něco hodně po deváté s tím, že skupiny měly hrát v kuse bez nějakých přestávek na přestavování podia. První se na prknech objevil Honza Zoubek následovaný kytaristou Seetjou a baskytaristkou Antchou, tedy SUN.HAS.CANCER. Tato skupina vznikla před necelými dvěma lety, kdy se Honza Zoubek rozhodl, že krom zpěvu v death metalových Feeble Minded chce hrát na kytaru ve vlastní skupině, která bude kombinovat metal a elektroniku. Bohužel se nenašel zpěvák a tak skončil Honza opět u mikrofonu, kytary se ujal Seetjta ze skupiny Xatax a baskytary Antcha, která dříve působila společně s Honzou v grindovém projektu Green Dad. Nejlépe bych asi výsledný produkt popsal jako jiskrnou srážku Fear Factory a Roba Zombieho. Neměl bych zapomenout, že se připravuje třináctiskladbové album, které se zřejmě bude jmenovat Fake, ale ještě není známo datum vydání. Stejně tak je v přípravách i videoklip, který by se měl objevit krom zahraničních stanic i u nás na Óčku.
SUN.HAS.CANCER započali svůj set skladbou "Nihil Dusty Cloud", při které se stěna za hudebníky rozsvítila videoprojekcí, jakou jsem opravdu nečekal. Hořící dvojčata, do kterých nalétávají letadla, sexuální scény, ultra-brutal-naturalistické záběry znetvořených lidských torz, světoví i naši politici, teroristé, válka a spousta dalších videosekvencí poskládaných do jedné velké masáže smyslů. Výjevy v kombinaci s hudbou působily opravdu hodně sugestivně a já měl při výstupu každou chvíli pocit, že se tenhle zkaženej svět nezadržitelně řítí stále víc a víc do velkýho průseru. To vše podpořeno z velké části sociálně kritickými, politickými, či ekologickými texty, vyškoleným hlasem, hutnými nahulenými smyčkami, ve kterých se bohužel místy utápěla živá basa, dotlačilo první řady pod podiem k pogování. Zpěvák Honza prožíval koncert stejně jako vždy svým nahrbeným postojem, svírajíce konstrukci držáku na mikrofon, zuřivě štěkajíc na lidi před sebou. Štíhlá baskytaristka Antcha naopak zpříma kultivovaně objímala svoji masivní pětistrunku. Do publika zalétlo z rukou zpěváka nejedno CD skupiny, o které se tu a tam strhla menší přátelská roztržka. Set nepostrádal sílu, výraz a atmosféru, to vše umocněné již zmiňovanou videoprojekcí. Celkově tedy rozhodně bylo o co stát a co vnímat, jediné co mi v SUN.HAS.CANCER stále chybí je živý bubeník. Doufám, že se i tato kapitola pro skupinu v budoucnu úspěšně uzavře.
SUN.HAS.CANCER skončili outrem, do kterého plynule nastoupila skupina NAPALMED (na fotografii). O ní stále ještě nemám jasno a nevím, co přesně si o jejich vystoupení myslet. Na tento koncert mě vlastně lákal můj kamarád V. N. z P s tím, že NAPALMED prostě musím slyšet s tím, že je to něco, co se stravitelností vyrovná i těm největším grindovým bordelům a úchylárnám. Inu zvědavost mi nedala :o). Již od počátku celého koncertu měli NAPALMED na podiu přichystané tři stoly s „hlukovými nástroji“. Jen tak letmo jsem tam zahlédl řetězy, různé kovové nádoby, case od počítače, různé pružiny, krájítko vajíček, různou elektroniku apod. Jejich set tedy plynule přešel z outra předešlé skupiny. Vpravo se hlučilo na case od počítače, nějaké ty plechy a nádoby, řetěz, stůl uprostřed byl obsazen několika reproduktory a mikrofony, elektronikou na spouštění elektronických smyček, které běžely celý set, a dalšími prapodivnostmi. Stůl třetí byl přeplněn pružinami a dalším kovovým odpadem. Když jsem pohlédl do tváří přihlížejících, byly vidět hodně rozporuplné reakce. Na mnoha tvářích se projevovalo nevalné nadšení z produkce. A jak celý set vlastně vypadal a zněl? Do elektronických spodků Na-Pal-Medi :o) se zaujetím řezali do všeho možného, co na stolech našli. Experimentovalo se opravdu se vším. Od plechů, mikrofonů v orální dutině, či elektronických obvodů, které se spojovaly přes různé části lidského těla, po pružiny, kovový šrot, vlnité plíšky a došlo i na dříve zmíněné krájítko vajíček :o). Když člověk zavřel oči, celá mašinérie působila jako hodně hlučná továrna s mnoha písty, buchary a syčící parou. Do toho všeho obstarával Radek Kopel mučivé pazvuky a výkřiky. Popravdě řečeno, kdybych se po valnou část vystoupení nevěnoval focení, asi by mě to po prvních patnácti minutách začalo nudit. Kdyby tam byl aspoň jeden živý hudební nástroj – kytara, basa … cokoliv, věřím, že by můj dojem byl mnohem lepší. Ale to asi ani není účelem noise-idustrialu.
Ke konci setu na podium skočil kytarista z MADE BY THE FIRE a začal podkreslovat hutnou distorzí končící NAPALMED, což dávalo tušit, že by se lidé měli připravit na příchod ohnivců. To už tu byl i Ondra Műller, ďábel s paličkami a hned začal poťukávat do své bicí soupravy. Po nástupu baskytary se NAPALMED rozloučili a MADE BY THE FIRE započali naplno. Ačkoliv jsem skupinu neslyšel poprvé, jejich energičnost a síla mě opět dostaly. Celé skupině vzadu dominovala postava bubeníka, který patří k tomu nejlepšímu, co jsem v tomto odvětví hudby viděl. Tohoto člověka je radost pozorovat, neboť při hraní je pohlcen svým vlastním vnitřním světem, který skrze něj prosvítá hlavně opravdu nepřekonatelnou mimikou obličeje. Podobně zaujatě na mě působil i kytarista, jenž místy budil dojem jazzového snílka plujícího na jednotlivých melodiích. To ovšem nic nemění na tom, že „Mejdi“ předvedli výborně zvládnutý instrumentální core, kterým opět donutili kotlík pod podiem k pohybu. Snad jediné, co by skupinu myslím opravdu hodně popohnalo kupředu, je zpěv. Ačkoliv je tato skupina také díky této anomálii výjimečnější, věřím, že se najde dost lidí, pro které je absence zpěvu poněkud nepřekousnutelná.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.